Kateřina Štaudová

Vědomá krása, jemnost, kouzlo a odevzdanost, tak bych charakterizovala svůj obraz od Vlaďky. V období, kdy jsem o obraz požádala, jsem byla sama, bez partnera, ale jako každá žena ve vzkvétajících 30 letech jsem po té pravé lásce toužila. Pamatuji si den, kdy mi Vlaďka volala, že už má obraz hotový. Po naléhání jsem ji poprosila, zda by mi ho vyfotila. Obraz mi poslala a já jsem při pohledu na fotku začala být dojatá, jak nádherně vystihla mé největší přání v podobě dvou láskyplných labutí, taková čistota, taková nádhera, tak trefné a cílené na mou osobu a mé sny, pocity lze jen těžko popsat. Nikdy mi nikdo ještě nenakreslil žádný obraz, natož tak krásnou tvorbu, která mi přišla, že vychází z mých snů a přání, přímo z mého nitra. Přesto mi trvalo pár měsíců, než jsem si obraz vyzvedla a dovezla domů.

Nevěděla jsem proč, ale ač ve mě vyvolával tak nádherné pocity, cítila jsem, že si ho ještě vyzvednout nemůžu. Nakonec jsem si pro obraz přece jen přijela, byla jsem štěstím bez sebe, odvezla jsem si ho domů a pověsila nad postel. Po pár dnech jsem pochopila, proč mi tak dlouho trvalo obraz vyzvednout. Tu samotu, kterou jsem najednou cítila, to osamění, tak mi nebylo dobře, až jsem obraz chtěla sundat. Věděla jsem, že to ale nechám plynout (přece to jen tak nevzdám! 😊), snažila jsem se nad ty pocity povznést a neztotožňovat s nimi. Po čase mi došlo, že vlastně neumím být sama se sebou. Pořád jsem vyhledávala společnost, přátele, snažila se setrvávat ve vztazích, aniž bych o nich byla přesvědčena, jen abych nezůstala sama, aktivit jsem měla až nad hlavu, až mé tělo volalo o zastavení, ale já jsem nepřestala, protože jsem se bála, že budu sama a co si se sebou počnu… Až mne to trklo díky obrazu od Vlaďky, který jsem měla pověšený nad hlavou a při každém pohledu na ty labutě ve mně něco rezonovalo, míchaly se mi pocity, emoce a já po čase věděla, že abych si k sobě přitáhla tu druhou labuť a bezpodmínečnou čistou lásku, musím si první přitáhnout sebe samotnou a naučit se být sama se sebou.

Teď obraz nevisí nad postelí, ale v obývacím pokoji nad sedací soupravou, kam s tou mou druhou labutí, mým životním partnerem a snoubencem, sedáváme, rozjímáme, jsme šťastní jeden za druhého, vzkvétáme společně a my se usmíváme, jak do sebe vše zapadlo s neuvěřitelnou lehkostí. Někteří budou namítat, že to přece jen samotný obraz nemůže dokázat, ať si každý věří čemu chce, já vím, že obraz byl ten prvotní impulz, kdy jsem začala přemýšlet nad tématem samota a připouštět si, že toto téma v mém životě je a za to jsem Vlaďce neskonale vděčná a šťastná, že mohu mít obraz malovaný přímo od její kouzelné malířské osoby! A ruku na srdce, zázraky se dějí a všichni v hloubi svého srdce doufáme v nějaké to kouzlo či zázrak.