Anděl milosrdný.
Nezvala jsem Tě, a přesto jsi přišel. Veliký ve své síle a lásce. Na ten den nikdy nezapomenu. Tu zprávu, kterou nikdo z nás nečekal, mi do práce přinesl syn. Táta je mrtvej. Teď mi to volal brácha. Ty věty prošly mým tělem a putovaly dál, kamsi do prostoru. Vnímala jsem, že mi ve vteřině vyhnuly mozek.
Co jsi to říkal? Ptám se syna. Táta je mrtvej. Opakuje mi a já vidím, jak v jeho 17letých očích zhaslo světýlko. TO SVĚTÝLKO!!!! Život sám.
Sednul si ztěžka na stůl, podpíral se rukama a díval se do prázdna. Pak do ticha pronesl. Včera jsme spolu mluvili. Měl zase ty trapný fórky, který mám tak rád. Smáli jsme se spolu, mami. Víš, smáli jsme se. Byl plný života. Jak mrtvej? Ptám se, stále mi to nedochází.
Prostě spadnul, při kontrole stavby. Spadnul z několika metrů přímo na hlavu. A víš co, nic v té místnosti nebylo, kromě kovové kolejnice, kterou trefil. Mami, už ho asi nikdy neuvidíme, viď.
Myšlení nefungovalo ani jednomu z nás. Stali jsme tam tiše a zírali na sebe. Ta informace se nám dávkovala postupně v průběhu několika dnů, než nám došla realita. A v průběhu několika měsíců jsi byl se mnou, Anděli milosrdný. Neunesla bych to všechno, co následovalo. Moje a synovy výbuchy hněvu, zlosti, strachu, úzkosti, vzteku, žalu a lítosti. Proč jsi nás tady nechal samotné? Viselo stále ve vzduchu.
Až pak, po devíti měsících, jsem veškerou svou bolest odevzdala do tvých křídel, byl jsi tak milostivý, že si vše nesl se mnou, abych tady mohla zůstat pro svého syna a pro sebe.
Syn zvolil cestu muže, sám bez tvé pomoci se prodíral krajinou bez citu a lásky, v plné bolesti spadal do depresí a panických ataků, až jednoho dne, po třech letech trápení, si řekl dost. Budu zase žít.
